Welcome to a typical German bank.

Italská banka UniCredit aktuálně vlastní okolo 40 % druhé největší německé komerční banky, Commerzbank. Plně ji chce ovládnout do začátku července. Co do objemu aktiv je sice technicky druhá DZ Bank, ale to je „jen“ ústřední instituce družstevního sektoru, nikoli standardní banka. Takže je v podstatě nemožné ji převzít zvenčí.

Německá vláda, odbory i představenstvo jsou zásadně proti převzetí Commerzbank. Snahy o převzetí ale jenom obnažují zásadní problémy německého bankovního systému . Ty ale v důsledku poškozují i české občany a firmy.

Německý bankovní systém totiž neustrnul ve století dvacátém, ale rovnou v devatenáctém či dokonce osmnáctém. Tehdy se objevila myšlenka, že banky by neměly sloužit jen bohatým, ale i běžným lidem. A že si tedy město nebo okres založí vlastní banku, která bude sloužit místním obyčejným lidem. A protože mnozí místní politici si myslí, že řídí své město lépe než politici z vedlejšího města, vznikl regionální princip: „My vám nebudeme říkat, jak máte řídit spořitelnu ve vašem městě, a vy nám nebudete říkat, jak máme řídit spořitelnu v našem městě.“ Regionální princip navíc říkal, že „vklady v našem městě se použijí výhradně na úvěry v našem městě“.

Hermann Schulze-Delitzsch a Friedrich Wilhelm Raiffeisen pak myšlenku rozvinuli: Co kdyby banky nezakládala města, rovnou občané? Obecní banka bude znát místní obyvatele lépe než velká banka se sídlem kdesi daleko. Díky tomu snáze rozhodne, komu úvěr poskytnout, a komu ne. Navíc nebude muset platit centrálu, takže úvěry budou levnější. Vklady budou poskytovat přímo místní občané, kteří získají vyšší výnosy, protože banku budou vlastnit oni, případně budou jejími členy.

Skvělý nápad z 19. století, ale v 21. století již funguje. Německý bankovní systém si s sebou toto břímě ale stále nese. Podle dat Deutsche Bundesbank působí dnes v Německu 1 252 bankovních institucí, přesněji „hlásících úvěrových institucí“. I když jsou mnohé z nich regionální a mají různé cílení, příliš mnoho hráčů vede, tak jako vždy, k velmi nízkým ziskům.

Výsledkem pak je, že každá z těchto bank má relativně malý počet zákazníků, kvůli čemuž není schopna generovat dostatečně zajímavý zisk a kapitál.

Každý okres vlastní banku

Dvě stě let staré vize byly, že každý region, v českém příměru „okres“, bude mít vlastní Sparkasse, Volksbank a Raiffeisenbank. A to nikoli ve smyslu pobočky, ale samostatné banky, která - a to je podstatné - nebude smět operovat za hranicemi svého regionu. Aby to bylo z pohledu Česka pochopitelné: Raiffeisenbank München-Nord je zcela jiná banka než Raiffeisenbank München-Süd. A fyzicky tam, kde přestává operovat jedna z nich, začíná operovat VR Bank München Land. Ta operuje výhradně v okrese, nikoli ve městě Mnichov. VR pak značí „Volksbank Raiffeisenbank“.

Stovky německých regionálních bank jsou tak odsouzeny k žití. I v místech, kde by to nedávalo smysl, musí existovat a bojovat o zákazníky. Díky tomu je pak mnoho z nich, z pohledu ziskovosti, velmi chudých. Pro představu: Zatímco třeba Air Bank je schopna si držet poměr nákladů k výnosům na úrovni 41,5 % a Fio banka dokonce 25,91, respektive 26,35 % (existují dvě možnosti výpočtu, banka samotný údaj neuvádí) za rok 2025, Sparkassen-Finanzgruppe reportovala podle Finanzbericht 2024  průměr za skupinu 56,3 % a v roce 2019 byl tento poměr dokonce 73,5 %. Ještě horší příběh je rentabilita vlastního kapitálu a rozdělování zisku. Podle McKinsey při zachování aktuálního vývoje se bude rentabilita vlastního kapitálu v roce 2030 pohybovat kolem nuly.

Hessenská Sparkasse už rozdělila v roce 2024  jenom 14 % ze svého zisku - přičemž zákon jim ukládá, že do rezerv stačí převést jen 33 % ze zisku, nemusí 86 %, jak to udělali. Sparkasse Chemnitz pak rozdělila doslova 0 % svého zisku. Většina šla do fondu na všeobecná bankovní rizika, 1,5 milionu eur pak do nerozděleného zisku. Důvodem, proč německé spořitelny nechtějí rozdělovat zisk, je to, že veřejnoprávní instituce mohou získávat vlastní kapitál jenom z nerozděleného zisku.

Z tohoto pohledu jsem nikdy nepochopil snahu PPF založit si banku v Německu . Pokud nejste na úrovni UniCredit, Revolutu nebo za vámi nestojí čínský megaholding Tencent, Allianz, Peter Thiel a singapurský národní fond (investoři do německé neobank N26), vstoupit na německý bankovní trh je čiré šílenství.

Každá z těchto malých a středních německých bank si pak musí „vynalézat vlastní kolo“: vlastní produkty, smlouvy, dělat vlastní marketing, mít vlastní web, implementovat IT systémy a regulatorní mechanismy atd. To představuje vysoké náklady, které se propisují do nízkých výnosů z vkladů a nízkých zisků pro banky. Aby nemusely banky „vymýšlet kolo“, snaží se využívat služeb sdružení. To za ně vytváří bankovní jádrový systém (např. OSPlus nebo Atruvia), produkty nebo digitální identitu. Každý, kdo se ale snažil koordinovat několik firem, si ale dokáže představit, jak vypadá koordinace desítek nebo stovek firem a kolik projektů zcela selže (jako např. německý Paydirekt).

Málo peněz,…