Po remíze s Jihoafrickou republikou a získání bodu sice máme postup stále ve vlastních rukou, ale je potřeba porazit domácí Mexiko, které už si ho výhrou nad Jižní Koreou zajistilo. K tomu by se muselo sejít ovšem mnoho pro nás výhodných věcí.
Vyskakuje proto zásadní otázka: Máme na to, abychom porazili Mexiko? Klukům stále věřím, mají kvalitu. Proti Jižní Koreji i Jihoafrické republice jsme šli do vedení, je v silách našeho týmu v hlubokém bloku náskok udržet. Neproniká se do něj lehce.
Afričané, pokud si dobře vybavuji, si žádnou šanci nevytvořili, byly tam jenom nějaké střely z dálky, ale to byla spíše zoufalost. Nevěděli si rady, neměli trpělivost, která tam musí být. Kdybychom zvýšili na 2:0, už by se do zápasu nedostali. Prosadili se nakonec jen z penalty po nešťastně nastřelené ruce.
Mexiko už má postup jistý, mohlo by postavit hráče, kteří zatím nepatřili do základní sestavy. Ale tím není řečeno, že nebudou stejně dobří, jsou přece nominováni na mistrovství světa. Rozhodně bych je nenazýval béčkem. Navíc je požene vyprodaný stadion v hlavním městě, budou chtít vyhrát a přesvědčit trenéra, že jsou také skvěle připraveni. Ale určitou výhodu pro nás v tom vidím.
Nebojím se však, že by plné ochozy naše hráče dokázaly rozhodit, jsou zvyklí. Kapitán Láďa Krejčí v anglické Premier League zná vyprodaný stadion na Manchesteru United, osmdesát tisíc diváků, nebo na Arsenalu. Stejně tak ostatní. V hlavách to mají dobře nastavené, nezblázní se z toho. Naopak domácí se budou hnát dopředu, jejich otevřená obrana může nabídnout prostor pro nějaký brejk…
Remíza sice ponechává také určitou naději, ale nesmírně malou, museli bychom spoléhat na další týmy a příznivé výsledky. Jedině správná konstelace hvězd by postup umožnila, ale na tu moc nevěřím.
Vnímám, že s předvedenou hrou a výkony hráčů nejsou fanoušci moc spokojení. Moc se jim nelíbí. Hrajeme však to, na co máme. Všichni bychom chtěli atraktivní fotbal, ale zvolený systém je účinný. Opakuji, do pevného bloku se chodí těžko.
Kritiku schytávají i jednotlivci, kteří by měli být tahouni týmu. Pro mne je Patrik Schick famózní útočník, znám ho dobře ze Sparty. Ale tenhle systém mu nesedí. Není náběhový typ, nepotřebuje centry na hlavu jako Mojmír Chytil nebo Tomáš Chorý, spíš do nohy nebo na prsa. Umí se však i porvat, což ukázal.
Podstoupí desítky soubojů, některé vyhraje, prodlouží míč za sebe, ale nic z toho není, protože tam nikdo není. Zdůrazňuji - odnáší náš způsob hry.
Podobné kritice čelí Pavel Šulc nebo Tomáš Souček. Dokázali hodně, nemuseli se ovšem potkat s optimální formou. Pavlovi podle mého také moc nesedí způsob hry českého týmu, ve Francii vládne technický fotbal plný přesných přihrávek, neustále nabíhat a rvát se o dlouhé balony není pro něj jednoduché. Navíc s jeho subtilní postavou.
Související
Všeobecné rozladění vede bohužel k tomu, že fanoušci ani moc za naším týmem nestojí, nevěří mu. Není to tak, že dokud je sebemenší šance, tak ho podporují. Tohle ovšem vnímám celý život. Je to klasická čecháčkovina. Všichni v hospodě fotbalu, hokeji i dalším sportům rozumějí. Když se vyhraje, tak přichází nadšení, když přijde neúspěch, tak oni to pokazili. Každý je trenér, rozumí všemu, všechno by dělal líp.
Zaslechl jsem i tutové zvěsti, že něco neklape v kolektivu. Hráči jsou však uzavření už několik týdnů jen mezi sebou, není divu, že přicházejí miniponorky. Je přece přirozené, že si každý s každým nesedí, u takového velkého počtu - šestadvacet hráčů plus realizační tým - to ani nejde.
Ve škole mezi spolužáky je situace přece podobná, každý má tři čtyři oblíbence, některé pak vysloveně nemusí. Nešel by s nimi na pivo. A ve fotbale by to mělo být jiné? Kluci si však uvědomují, že něco dokázali, jsou na mistrovství světa, veškeré i nejdrobnější nesváry musejí jít stranou. Všichni vědí, proč tam jsou, jakou mají roli, jsou to profíci.
Jinak mě mistrovství docela baví, padá hodně gólů, jsou i překvapení. Největší asi remíza Kapverd s mistry Evropy Španěly, kteří i přes tuto ztrátu zůstávají velkými favority. V utkání zářil kapverdský brankář Vozinha, předvedl fantastické zákroky. Ale zase bych to tolik nepřeceňoval, tak to chodí, že jednou chytneš všechno, i nemožné, v dalším střetnutí pustíš každou šmudlu.
Argentinský idol Lionel Messi je nadále neskutečný, tři góly na šestém šampionátu hovoří samy. Na něj, na Mbappého, Kanea, Hollanda se obránci připravují, ale pak jim stejně nezabrání, aby vstřelili gól. Baví mne se na to koukat.
David Bičík
Někdejší fotbalový brankář. Narodil se 6. dubna 1981.
Mistrovský titul získal v Česku se Spartou a Libercem, na Slovensku se Slovanem Bratislava. Nastupoval i za Kladno a Plzeň. Dva roky působil v Turecku.
V české fotbalové lize odchytal 136 zápasů, ve 49 udržel čisté konto.
V mládežnických reprezentacích si připsal osm zápasů.
Read the full article at Aktuálně.cz →
CZ