Fotograf Karel Cudlín jezdí přes třicet let do Izraele. Podle toho, jak vyjdou peníze. Nyní některé z těchto fotografií vystavuje v pražské Klausové synagoze na výstavě Burning Love. „Je to strašně zajímavá země a pro mě i laboratoř toho, co se děje ve světě. Nahoře v Galileji může být chladno, jedete tři hodiny a tam je najednou teplo, že se můžete koupat,“ líčí v rozhovoru.
Co se v rozhovoru mimo jiné dočtete:
Proč Karel Cudlín zažívá při fotografování čím dál méně pocit vzrušení.
Kdo a co může za to, že fotografické cesty z velké části ztratily své kouzlo.
Co je na focení Izraele i dnes tak mimořádné.
Na jakou fotku by se Cudlín chtěl dívat ze své postele.
Jak komunikujete s lidmi, které fotíte? Třeba právě na fotkách z Izraele to vypadá, jako by o vás ani nevěděli. Přitom to často jsou křehké situace.
Někdy to vyjde, někdy ne. Někdy to nejde objektivně. V Izraeli třeba jako muž nemůžete fotografovat ženy z ortodoxní komunity.
Také je ideální mít někoho, kdo vás do té komunity uvede. V Izraeli jsem někoho takového občas měl.
Třeba na Ukrajině to kdysi dávno fungovalo i takto: když jste byla na malé vesnici a šla jste třeba s panem farářem po návsi, lidé vás zaregistrovali a druhý den vás už brali víceméně jako svého.
Když se můžete bavit s místním učitelem nebo kýmkoli jiným důležitým, proč by vám neměli důvěřovat? Když mi pop v kostele podal ruku a pozdravil mě, mohl jsem fotit, protože to fungovalo, jako by to místní autorita povolila.
Dá se říct, že schopnost komunikace je základ fotografické práce?
Nevím, jestli základ, ale určitý důležitý předpoklad ano. Těch předpokladů je víc. Komunikace nemusí být vždycky slovní, existuje i nonverbální.
Asi není dobré někam přijít a strčit cizímu člověku fotoaparát před obličej, aniž byste ho znala. Dobré je mít aspoň nějaké doporučení. Záleží i na tom, jak se pohybujete.
Na začátku osmdesátých let jste fotil dělníky, kteří ohýbali tramvajové koleje. Na takové místo se člověk nedostane jen tak.
To bylo díky tomu, že můj otec tam pracoval jako závodní doktor. Já jsem za ním chodil, takové prostředí každé dítě fascinuje. Aspoň zdálky jsem viděl, co tam dělají. Opravovali i staré tramvaje.
Pak mi došlo, že by bylo dobré to fotit. Otec mě tam seznámil s mistrem‚ který mi řekl: „Jo, tak sem choď a nikde to nezneužij.“ Bylo to v pohodě.
Kolik let vám bylo?
Dělal jsem zrovna zkoušky na FAMU, takže jsem tam začal fotit kolem dvaceti.
Ale fotil jste už někdy ve čtrnácti.
V té době jsem si od táty půjčil na prázdniny foťák a trošku mě to bavilo.
Pak jsem přešel na gymnázium a tam se mnou byli ve třídě spolužáci, kteří skutečně něco dělali. Někdo psal básničky, někdo kreslil. Tak jsem si říkal, že zkusím fotit. Ono vás to pak nějak dostane.
Navíc je vám šestnáct a můžete fotit spolužačky a třeba jim donést fotku.
Fungovalo to na ně?
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
Jste předplatitel?
Read the full article at Deník N →
CZ