Podle zákona z roku 2004 se Edvard Beneš zasloužil o stát. Jeho role při vzniku samostatného Československa byla skutečně významná a Tomáš Garrigue Masaryk v něm viděl svého jednoznačného nástupce. Jenže svými nejdůležitějšími prezidentskými rozhodnutími v letech 1938 a 1948 pomáhal Beneš stát, vybudovaný na demokratických principech, demontovat.
„Masaryk naneštěstí ne zcela odhadl, že zatímco Beneš umí být ideální ‚dvojkou‘, na pozici hlavy státu, která vyžaduje mnohem vyšší míru odpovědnosti, nestačí,“ říká spisovatel a historik Pavel Kosatík, autor publikace O tom Benešovi, kritického portrétu druhého československého prezidenta.
„Jde mi o to, aby se o historii vedla debata. Snažím se tedy psát tak, aby to čtenáře vedlo k vlastní argumentaci, klidně i jiné, než je ta má, ale za kterou si každý bude ze svých vlastních, bytostných důvodů stát a jakýmsi způsobem ručit,“ tvrdí Kosatík.
Beneš bývá označován jako „Masarykův dědic“. Jak se Beneš s Masarykem vlastně seznámili?
Poznali se už před první světovou válkou ve formátu student – univerzitní profesor. Masaryk tehdy podporoval mnoho studentů, Beneš však patřil k těm nejpilnějším. Časem z toho tedy vznikla spolupráce, po zahájení první světové války i ta odbojová. Potom, co Masaryk v prosinci 1914 odešel za hranice, převzal Beneš doma tu nejodpovědnější funkci, řídil Maffii, podzemní organizaci českých odbojářů.
Platí, že bez Benešovy nenápadné práce v exilu by v roce 1918 nevzniklo samostatné Československo?
Platí. Tím, že Beneš v září 1915 o své vůli odešel na Západ za Masarykem, jeho zahraniční akci vlastně zachránil. Dokud byl Masaryk venku z vlivných Čechů sám, těžko mohl tvrdit, že jako jednotlivec reprezentuje veškerou českou politiku, zvlášť když její představitelé doma až do roku 1917 velmi loajálně spolupracovali s habsburským Rakouskem.
S příchodem Beneše se to začalo měnit a s příchodem Štefánika se konečně také začalo dařit pronikat do vysokých politických kruhů, nejdřív ve Francii, pak ve Velké Británii, Itálii, Rusku, Spojených státech i jinde. Beneš jako vynikající a velmi pracovitý organizátor spoustu této mravenčí úřednické roboty odpracoval, měl lví podíl na tom, že český a slovenský exil za války postupovaly v jednotě a podobně.
V exilu měl ale Beneš se Štefánikem poměrně napjaté vztahy. Proč ho Beneš vlastně nesnášel?
Zpočátku spolu vycházeli, vyhrotilo se to až v posledním roce války. Štefánik viděl budoucnost státu jinak než Beneš s Masarykem: byl by se spokojil s monarchií, kterou chtěl navíc orientovat spíš na Itálii než na Francii – jak chtěl Beneš. Beneš začal Štefánika v dopisech Masarykovi systematicky očerňovat ve chvíli, kdy vyvstala otázka, kdo se po Masarykovi - prezidentovi stane v novém státě mužem číslo dvě. Za touto pozicí šel Beneš dosti tvrdě. Ještě předtím, než se Štefánik rozhodl k návratu do vlasti, podařilo se Benešovi přesvědčit prezidenta, že pro generála nezbude místo nejen ve vládě, ale dokonce ani v diplomacii.
Po rozpadu Rakouska-Uherska se měl stát Masaryk prezidentem Československa, což se skutečně stalo, a Beneš premiérem. Proč to nakonec nevyšlo? Masaryk nedokázal prosadit svou pravou ruku do křesla předsedy vlády?
Masaryk s Benešem se považovali za hlavní původce vzniku Československé republiky. Na domácí politiky hleděli s despektem, což byl jeden z důvodů, proč vznikla rivalita Hradu, čili tábora příznivců Masaryka a Beneše, a Pětky, což byli představitelé hlavních politických stran.
Politici jako Antonín Švehla, Karel Kramář, Alois Rašín nebo Jiří Stříbrný byli ochotni respektovat Masarykovu autoritu, ale tu Benešovu už ne, například proto, že ho až do roku 1918 skoro neznali. Tak se stalo, že Beneš se do vytouženého čela vlády dostal až jako čtvrtý premiér v pořadí a až v roce 1921. Vydržel v úřadě jen zhruba rok, svět stranické politiky, který stál proti němu, byl silnější.
Jak se za první republiky vyvíjel vztah Tomáše G. Masaryka a Beneše?
Masaryk udělal s Benešem za války tu nejlepší zkušenost, vrátil se tedy do republiky s tím, že Beneš má být i na Hradě jeho nástupcem. Proti tomu se velká část domácí politiky znovu stavěla a občas zviklala i Masaryka. Beneš však svou houževnatostí dokázal zlikvidovat v zásadě všechny, kdo se mu postavili. I díky tomu, že to s Masarykem uměl líp než jiní.
Vzhledem ke svým zvláštním vztahům s prezidentem, daným válečnými zásluhami, požíval u hlavy státu privilegií, o jakých se ostatním politikům ani nesnilo. Masaryk naneštěstí ne zcela odhadl, že zatímco Beneš umí být ideální „dvojkou“, na pozici hlavy státu, která vyžaduje mnohem vyšší míru odpovědnosti, nestačí.
Měl tedy Beneš hodně politických nepřátel, nebo byl spíše všeobecně uznávaný jako Masarykův následovník?
Spíš to první. Politika první republiky byla světem zarytých straníků a Beneš, který dlouho nebyl členem žádné strany, se stával častým terčem už z tohoto důvodu. Byl bytostným sólistou, politika ale vyžaduje spíš schopné týmové hráče.
Všeobecně respektovaný Antonín Švehla, zastánce principu, že pol…
Read the full article at Seznam Zprávy →
CZ