I nesportovní část národa doma ví nebo aspoň tuší, o co jde. Způsob, jakým Antonín Panenka tehdy v Bělehradě provedl pokutový kop a mohlo se začít slavit, protože byl ve finálovém rozstřelu s Německem poslední, tento úspěch pro zdejší fanoušky učinil zcela nezapomenutelným.
Svět od té doby uctívá příjmením penaltového exekutora onen oblouček doprostřed branky, což je při racionálním pohledu ten nejnemožnější nebo nejriskantnější způsob, jak v této fotbalové standardní situaci vystřelit míč na branku. S takzvaným Vršovickým dloubákem, jak je penalta často nazývána, je to ale složitější. Stejně jako byla složitá cesta tehdejšího československého výběru až k titulu kontinentálních šampionů.
Dva roky piplání stály za to
Úspěch se začal rodit skoro z ničeho. Nebyla tu žádná silná hráčská generace, na vítězství Slovanu Bratislava v tehdejším Poháru vítězů pohárů v roce 1969 se začalo zapomínat. V kvalifikaci na mistrovství Evropy 1972 reprezentace prohrála rozhodující zápas v Rumunsku a trenérské dvojici Novák - Kačáni odzvonilo nezdarem na letním Poháru nezávislosti v Brazílii (dvě remízy, porážka). Na podzim fotbalový svaz svěřil A-tým Václavu Ježkovi.
Karol Dobiáš, Ivo Viktor, Antonín Panenka, fotbalista.
Muž, který neměl za sebou skvělou hráčskou kariéru, což se tehdy považovalo za velký hendikep, se vrátil z tříletého angažmá v ADO Den Haag. Do Nizozemska ho režimní struktury socialistické republiky pustily i za zásluhy, předtím získal dva mistrovské tituly se Spartou, takže se osvědčil a byl předpoklad, že nebude v zahraničí „dělat ostudu“ neuměním.
Ježek začal s národním týmem neslavně. Prohrál čtyři přátelské zápasy, do kvalifikace o postup na mistrovství světa 1974 vstoupil remízou v Dánsku a tato ztráta v konečném účtování znamenala, že ze skupiny postoupilo Skotsko.
Nepříznivá bilance se začala v Ježkův prospěch otáčet až dva roky poté, co mužstvo převzal. Najednou se z trenérovy mnohaměsíční práce vyloupl výběr schopný porazit každého. I Anglii, která si v říjnu 1975 odvezla z bratislavského stadionu Tehelné pole porážku 1:2 v kvalifikaci na evropský šampionát. Na rok a den přesně od doby, kdy z londýnského Wembley Čechoslováky vyprovodila s výsledkem 3:0.
„Říkali nám, že nemáme šanci postoupit,“ popisuje dobové veřejné mínění jeden z pozdějších bělehradských hrdinů Zdeněk Nehoda. „Tehdejší Anglie měla strašně silné mužstvo. Takové, proti jakému potřebuješ štěstí, náhodu, gól, na který už se nedá reagovat,“ doplňuje bývalý útočník. Byl to právě on, kdo přesnou hlavičkou vyrovnal vedení soupeře. „Ta byla důležitá. Kdyby jí nebylo, asi bychom se tak daleko nedostali.“ Krátce po změně stran přidal druhý gól Dušan Galis.
Mužstvo ze středoevropské země vyhrálo skupinu o bod před Anglií, k postupu ale zbýval ještě jeden krok. „Dostali jsme ty nejhorší soupeře, Rusy,“ oklepe se Panenka při vzpomínce na to, jaká byla nálada před čtvrtfinálovým dvojzápasem. Sovětský svaz byl ve finále evropských mistrovství v letech 1964 a 1972.
Nešlo jen o sportovní kvality. Byl tu jakýsi faktor X vyplývající z toho, že obě země byly součástí východního bloku a Československo bylo satelitem SSSR. V mnoha ohledech mu podle nepsaných pravidel společensko-politického uspořádání bylo „podřízeno“, a to spouštělo různé zvěsti a šuškandu. „Mezi lidmi se říkalo, že jim to budeme muset pustit,“ říká Panenka. „Ve skutečnosti jsem nepocítil ani náznak tlaku, že by to mělo dopadnout takhle nebo takhle.“
Strůjce úspěchu a trenér mistrů Evropy Václav Ježek skončil po vítězném finále nad hlavami hráčů. Profimedia/ČTK - Stanislav Tereba
Ukázalo se to na hřišti, kde se začala rodit gloriola Ježkova vypiplaného výběru. Domácí v úvodním vzájemném utkání s nesmírně běhavým a atleticky vybaveným soupeřem využili šikovnosti a sehranosti a opět na Tehelném poli vyhráli 2:0. Při odvetě se na Centrálním stadionu v Kyjevě tísnilo sto tisíc diváků. Ale ani tehdejší majitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy Oleh Blochin nedokázal vyburcovat spoluhráče ke zvratu. Hosté dvakrát vedli a on sám v závěru jen vyrovnal na konečných 2:2.
Fámy o Sovětech se nepotvrdily
V západní Evropě bylo z vyřazení Sovětů haló. V souvislosti s fotbalem se psalo a hovořilo o Václavu Havlovi a působení disentu jako baště odporu vůči normalizačnímu režimu. Lidé doma, pokud neposlouchali tehdy nelegální rozhlasové vysílání zahraničních stanic, o ničem takovém nevěděli. Užili si chvíli euforie z postupu, ale protože přetrvával latentní odpor proti komunistickému vedení země, žádné otevřené juchání nad úspěchem, který si toto vedení dokázalo přivlastnit, se nekonalo.
A tak se nálada pomalu vrátila skoro tam, kde byla na startu kvalifikace. Zvlášť když se fanoušci dozvěděli, jak rozhodl los závěrečného turnaje čtyř zemí v tehdejší Jugoslávii. V semifinále čekalo Ježkův výběr Nizozemsko a ve druhém se celek hostitelské země měl postavit Německé spolkové republice. Při účasti dvou finalistů z mistrovství světa 1974 bylo jasné, kdo je favoritem a jak velkým.
Brankář Ivo…
Read the full article at Novinky.cz →
CZ