Deník N oslovil desítku mužů, kteří popsali, proč se rozhodli nemít děti vůbec, případně neplánovaně zůstat u jednoho. Jejich příběhy ukazují, že klesající porodnost rozhodně není jen „problémem žen“ a že muži narážejí na stejné bariéry jako ony.
Porodnost v Česku stále klesá. V loňském roce se narodilo jen 77,6 tisíce dětí, což je nejméně od roku 1785, kdy se u nás tento ukazatel sleduje. Až do roku 2022 se jich v tuzemsku přitom rodilo přes sto tisíc.
Propad porodnosti může mít několik příčin. Dnešní potenciální rodiče pocházejí z populačně slabých ročníků – mezi lety 1996 a 2001 se počet narozených dětí pohyboval okolo 90 tisíc ročně. Zjednodušeně je tedy nyní v Česku málo lidí mezi dvaceti a třiceti lety, kteří by děti mohli mít.
Zároveň roste podíl vysokoškolsky vzdělaných obyvatel. Sociolog Ivo Možný přitom už před více než čtyřiceti lety popsal, že s rostoucím vzděláním se založení rodiny odkládá a zároveň mají tyto páry méně dětí. Zvlášť pro ženu totiž každý další potomek znamená ušlý výdělek a zpomalený kariérní posun.
Vedle toho má podle analýzy Deníku N na porodnost vliv i nedostupné bydlení, stejně tak hrají roli růst cen, nedostatek flexibility na trhu práce nebo osobní důvody – například zdravotní stav, psychické potíže, důraz na osobní svobodu nebo strach z globálního vývoje.
Zmíněné překážky přitom nepálí pouze ženy – přestože je klesající porodnost přičítána obvykle jim, například ve výrocích, že „nechtějí mít děti“ nebo „otálejí se založením rodiny“.
Na nedávnou výzvu Deníku N zareagovaly více než čtyři desítky mužů, kteří buď nechtějí děti vůbec, případně se rozhodli zůstat u jednoho dítěte, ačkoliv si jich původně přáli víc.
Mluvili jsme s deseti z nich a zjišťovali, jak o dětech uvažují. Z podrobných rozhovorů je patrné, že jejich důvody se nijak výrazně neliší od těch, které loni popsaly v podobně zaměřeném článku ženy. Jsou podobně různorodé, dlouhodobě promýšlené a pro všechny respondenty zásadní.
Vojtěch, 37 let: „Nejsou to drobnosti, jsou to život měnící nemoci“
Nikdy jsem neměl potřebu mít a vychovávat vlastní děti. Nejde o to, že bych je nesnášel, za mým postojem stojí jiné důvody.
Jakožto pro vysoce funkčního autistu jsou pro mě děti extrémně složité. Trochu hůř se mi odečítá neverbální komunikace, je tedy pro mě velice komplikované domluvit se s dětmi, se kterými si ještě nemůžu povídat. Když nerozumím já jim a ani ony mně, úplně se vzájemně míjíme.
Mám to vyzkoušené u neteří a synovců. Když už jsou ve školním věku, vycházíme spolu výborně, ale s těmi nejmenšími si prostě nerozumíme. Ony jsou pak nešťastné, že nechápu, co se mi snaží sdělit, a já zase úplně ztracený, což vede k frustraci. Obě strany končí unavené a mrzuté.
Druhý důvod se týká
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
Jste předplatitel?
Read the full article at Deník N →
CZ