Zatímco o pádu Výmarské republiky byly popsány stovky stran, o jejích počátcích a nejzářnějších letech se tolik nemluví. Harald Jähner, novinář, historik a úspěšný autor knihy Čas vlků, svým typicky strhujícím a čtivým stylem rozebral vzestup, vrchol i pád jedné z nejúchvatnějších světových demokracií do posledního detailu. O tom, jak raketovým tempem se proměnilo například postavení žen v německé společnosti, si už teď můžete přečíst v ukázce z knihy Závrať.
Knihu Závrať si můžete pořídit na našem e-shopu nebo ve všech dobrých knihkupectvích
MEZI ŽENOU A MUŽEM – POCHYBNOSTI O POHLAVÍ
„Co je vlastně mužské a co ženské? Nedokážeme o tom říct nic, nebo jen velmi málo. Pravděpodobně to vůbec není pevně daná veličina, ale proměňuje se v průběhu vývoje stejně jako všechno ostatní, co tak snadno povýšíme na něco absolutního!“ TRUDE WIECHERT, 1931
„Módní, vyhublý polochlapec“
Existovalo na počátku 20. století něco zásadnějšího než materiální jatka světové války? Podle Stefana Zweiga ano: proměna žen. Autor slavných Hvězdných hodin lidstva , jeden z nejznámějších spisovatelů své doby, byl přesvědčen, že budoucí kulturní dějiny se budou tímto „úplným přehodnocením a proměnou evropské ženy“ zabývat více než samotnou válkou. Ženy se podle něj změnily radikálně a spolu s nimi i celá společnost, a to hlouběji než architektura, doprava, technika či politika. Ženy roku 1925 nejen vypadaly jinak než ženy roku 1905, ale také jinak jednaly, mluvily a uvažovaly.
A muži? Ti se zdáli být spíše stejní. Možná i proto, že většina z nich o sobě samotných příliš nepřemýšlela. Pocit, že stojí na prahu zásadního převratu, jehož středem jsou ženy, sdílelo mnoho mužů. Často jej vnímali dramatičtěji než ženy samotné, protože se ocitli v roli pozorovatelů. Podle své povahy a politického přesvědčení sledovali emancipaci žen se znepokojením, obavami, soucitem, souhlasem, radostí nebo nenávistí. U devětačtyřicetiletého Stefana Zweiga převládala radost. S nelibostí vzpomínal na ženy svého mládí a těšilo ho, jak mu nyní ženy na ulici přicházejí vstříc bezprostředněji: „Z těchto korzety sešněrovaných postav, zahalených až ke krku nařasenými látkami, obtěžkaných sukněmi a spodničkami, z těchto bytostí s uměle zúženým vosím pasem, nepřirozených v držení těla i pohybu, se během jediné generace stala žena dnešní: s otevřeným, lehkým tělem, jehož linie lehké šaty jen jemně obtékají jako vlna, žena, která – prosím, nelekněte se – je dnes za bílého dne vystavena větru, vzduchu a každému mužskému pohledu tak jako kdysi jen ženy v uzavřených domech, jejichž jména se nevyslovovala.“
Takto mluví, řečeno dnešními slovy, stárnoucí požitkář, který vítá emancipaci i proto, že v ní vidí příslib snazších erotických dobrodružství. Má pocit, že je obdarován tím, že se ženy účastní veřejného života „méně zahalené“, vystavené větru, vzduchu i mužskému pohledu. Právě zde se ukazuje ambivalence emancipace, kterou mnozí moderní muži přijímali s nadšením, někdy až podezřele velkým. To, že ženy nyní chodily ulicemi „polonahé“, jak se tehdy říkalo, uspokojovalo jejich voyeurství. Konzervativněji smýšlející muži, lidé staré školy, naopak v nové módě viděli ztrátu ženskosti, která měla být podle jejich představ zároveň skrývána i zdůrazňována. Skutečnost, že se ženské tělo pod lehkými látkami rýsovalo stejně samozřejmě jako tělo mužské, že zmizely výztuže, řasení i korzety, podle nich narušovala dosavadní sexuální řád.
Proměňoval se však nejen ideál ženského těla, ale i mužského. Moderní muž měl být vytrénovaný, pohyblivý, odolný a zároveň hladký. Plnovous náhle působil staromódně a patřil spíše starcům, kteří ještě jednou nohou stáli v císařství, jako říšský prezident Hindenburg se svým mohutně vytočeným knírem. Moderní muž byl hladce oholený, nanejvýš nosil krátce zastřižený knírek jako jistý svobodník z Braunau, který svůj porost na horním rtu upravil do čtvercového tvaru a ocitl se tak zvláštním způsobem mezi starým světem a modernou. Tradičně smýšlející lidé si stěžovali, že mladí muži ve své snaze o štíhlou siluetu a upravenost „zženšťují“. Časopisy zaplavily reklamy na pánskou kosmetiku, a dokonce i embonpoint, dříve považovaný za znak blahobytu, se stal ostudou. Břicho se nyní stahovalo pevným pásem, který si bylo možné nenápadně objednat poštou. Pro muže staré školy něco naprosto nepochopitelného.
To, co bylo měkké, začalo najednou působit odpudivě. Zatímco dřívější ideál ženy – a vlastně i zralého muže – určovaly výrazné obliny, nyní jej formovaly hrany a úhly. Módní kresby ovládla takzvaná „tužková silueta“. Postavy v časopisech byly vyzáblé, nepřirozeně protáhlé a hladké jako tužky. Poprsí i pas jako by zmizely. Nad nimi se vznášely hlavy hladké jako ptačí lebky. Krátký chlapecký bubikopf jen nepatrně vykukoval zpod těsně přiléhajících čepců. Opuštění širokých klobouků a bohatých účesů odkrylo velkou část obličeje a dalo vyniknout výrazům chladné nadřazenosti i vědomé odměřenosti. Arogance se stala téměř nutností, protože čím méně měla žena na sobě, tím…
Read the full article at Deník N →
CZ