Čtete ukázku z newsletteru TechMIX, ve kterém Pavel Kasík a Matouš Lázňovský každou středu přinášejí hned několik komentářů a postřehů ze světa vědy a nových technologií. Pokud vás TechMIX zaujme, přihlaste se k jeho odběru !
V roce 1770 představil maďarský vynálezce Johann Wolfgang von Kempelen přístroj, kterým chtěl uchvátit císařovnu Marii Terezii. Jeho zařízení – mechanický stroj nazývaný prostě „ Turek “ – zdánlivě dokázal hrát šachy lépe než většina lidí.
Věhlas jeho vynálezu byl takový, že z něj byl konstruktér otrávený. Chtěl se věnovat ostatním nápadům, ale obecenstvo chtělo znovu a znovu vidět zázračnou šachovnici. Není těžké pochopit proč.
Během ukázek na zámcích i veřejných výstavách tato skříňka se sochou tureckého šachisty (dnes bychom ji nazvali humanoidním robotem) dokázala porážet i poměrně schopné hráče. Mimo jiné Turek zdolal třeba i Benjamina Franklina, který o této partii údajně mluvil po zbytek života.
Není jisté, zda se Franklin dozvěděl to, co dnes víme my: Že to byl od začátku do konce velmi chytře vymyšlený podvod. Mechanismus paže byl důmyslný. Jenže o konkrétních tazích nerozhodovala nějaká „umělá inteligence“, ale důmyslně skrytý muž malého vzrůstu, alsaský šachista William Schlumberger.
Rekonstrukce „mechanického Turka“ z roku 1980, včetně prostoru pro malého šachistu.
Spekulovalo se o tom dlouho, kauzu zkoumaly články a dokonce i knihy. Definitivně vyšlo tajemství najevo v roce 1827, když lidský operátor během předvádění kvůli vysokým teplotám v místnosti omdlel. Ale ani to nezabránilo v tom, aby světové turné mechanického Turka pokračovalo, a to pravděpodobně až do smrti Schlumbergera v roce 1838.
Lidé napodobují stroj, aby získali výhodu nad lidmi
Mechanický Turek patří k fascinujícím kuriozitám. Ve své době vyvolával debaty o schopnostech strojů nebo smyslu lidské inteligence ve světě, kde stroj umí přemýšlet lépe než člověk. Protože do takového světa nyní míříme – pokud tam už nejsme –, nabývají tyto úvahy na aktuálnosti.
Třeba zrovna u šachů už to dávno není jen teoretická debata. V roce 1997 Garry Kasparov, tehdy nejlepší šachista světa, těsně prohrál sérii partií s počítačem IBM Deep Blue. Tentokrát už to nebyl člověk v útrobách stroje, ale naopak stroj, jehož pokyny vykonával člověk.
Garry Kasparov (vlevo) během partie s počítačem Deep Blue (za počítač prováděl tahy na šachovnici programátor Joe Hoane z IBM).
Přibližně od roku 2005 pak žádný člověk neporazil specializovaný počítačový program vytrénovaný na šachových partiích.
Šachisté hrající na všech úrovních se tomuto trendu přizpůsobili a využívají pokročilých softwarových nástrojů k tomu, aby se zdokonalili ve hře. A na první pohled je „strojová nadvláda“ na šachovnici nijak nepoškodila. Šachistů přibývá, o turnaje je stále zájem a ani o sponzory nemají profesionální hráči nouzi.
Diváci nechtějí sledovat dva stroje, jak v řádu sekund sehrají tisíce partií. Lidé jsou stále fascinovaní tím, že si je nějaký člověk schopen zapamatovat tolik možností a rychle reagovat na nové situace. Počet aktivních hráčů šachů dlouhodobě roste.
Jenže lidé hrající šachy na pódiu se čím dál víc podobají strojům. Je to ostatně logické: Všichni nejlepší hráči světa trénují se stejnými umělými inteligencemi, na stejných pokročilých trenažérech. Učí se nazpaměť tisíce různých variant optimálních zahájení a koncovek. Hry na nejvyšší úrovni obvykle končí remízou: Oba lidé jako kdyby byli jen více čí méně dokonalou nápodobou stroje.
Role se obrátily. Mechanický Turek byl navenek robot, ale uvnitř byl poháněný člověkem. Nyní jsou nejlepší šachisté světa navenek lidé, ale napodobují hru robota, jak nejvěrněji umí.
Práce bez nutnosti zapojit mozek
Není to zdaleka jen otázka šachové hry – tam je to možná jen o trochu překvapivější, protože šachy mají určitou „intelektuální auru“. Optimalizace lidské práce má ale dlouhou tradici. Zřejmě poprvé ji formálně popsal Adam Smith ve slavném díle Bohatství národů (ze kterého také pochází známé spojení „neviditelná ruka trhu“).
Optimalizaci Smith vysvětluje na zdánlivě primitivním příkladu: výrobě špendlíků. Samotný dělník, který by dělal každý špendlík od začátku do konce, „by při největší píli stěží dokázal vyrobit jeden špendlík za den a jistě by jich nevyrobil dvacet,“ všímá si Smith. Ve skutečné dílně ale jednotlivec nevyrábí každý špendlík od začátku do konce.
„Jeden vytahuje drát, druhý jej rovná, třetí jej stříhá, čtvrtý špičatí, pátý jej na horním konci brousí…“ Hlava špendlíku, její nasazení, barvení i balení špendlíků do papíru jsou další izolovatelné – a tedy snadno bezmyšlenkovitě opakovatelné – kroky. Celá výroba se tak podle Smithe rozdělila „asi na osmnáct různých úkonů“.
Smith hodnotí celý proces jako prospěšný pro každého jednotlivého dělníka: „Ačkoli byli velmi chudí, a proto jen nevalně vybavení potřebnými stroji, dokázali, když se opravdu snažili, vyrobit mezi sebou asi (…) 48 000 špendlíků za den.“ Na jednoho dělníka tak vycházelo skoro 5000 špendlíků za den, o tři řády více, než b…
Read the full article at Seznam Zprávy →
CZ