Rodinný dům vznikl před zhruba dvaceti lety jako projekt rodičů současné majitelky. „Po dlouhém hledání se jim podařilo – shodou neuvěřitelných náhod – koupit krásný pozemek v rodné obci asi 30 minut od Brna. Starší zástavba, vzrostlé stromy a výhled na město. Místo, které má silnou atmosféru,“ říká Kateřina Schallerová.
Výstavba byla ale dlouhodobý proces. „Pozemek byl tehdy spíš zarostlá džungle a trvalo roky, než se ho podařilo zkultivovat a postavit na něm dům. Táta ho z velké části postavil svépomocí a nechal tam kus zdraví. Vždycky říkal, že jednou bude patřit mým dětem.“ Situace se ale změnila. „Táta nás nečekaně brzy opustil a my stáli před rozhodnutím co dál,“ vysvětluje současná majitelka.
Související
Prodat, nebo upravit?
Z praktického hlediska dával prodej smysl. „Pro mámu už byl téměř dvousetmetrový dům s velkou zahradou náročný. Mně se s narozením syna začaly měnit priority a čím dál víc mě lákal klidnější život mimo město. Přesto jsme o návratu na venkov původně vůbec neuvažovali – dům jsem dlouho nevnímala jako svůj a měla jsem obavy z dojíždění,“ vypráví Kateřina Schallerová.
Nakonec ale rozhodly jiné faktory než čistá praktičnost. „Zvažovali jsme i prodej. Ale vazba na místo, dobrá dostupnost do Brna, les za zády a hlavně vědomí, že dům vznikl vlastníma rukama mého táty, nás nakonec přivedly k jinému rozhodnutí.“
Místo prodeje přišla úprava fungování domu. „Dům jsme si nechali a začali ho postupně proměňovat tak, aby fungoval pro dvě generace. Pro mámu jsme na zahradě přistavěli samostatnou bytovou jednotku, abychom měli potřebné soukromí, a my se nastěhovali do hlavního domu.“
Dnes je provoz domu variabilní. „Dnes tu žijeme já s mým mužem, naším synem a psem. O víkendech se k nám často přidávají i partnerovy dospívající děti, takže se dům pravidelně proměňuje v plný, živý prostor. A právě ty chvíle full house jsou pro mě jako jedináčka vlastně nejvíc super a moc si je užívám,“ usmívá se Kateřina Schallerová.
Související
Typový dům bez nápadu
Při převzetí byl dům v dobré kondici, ale bez modernizace. Dispozičně odpovídal době vzniku. „Říkám, že je to typický mileniálový katalogový dům, který ale získal jeden výrazný prvek – otevřený strop nad obývacím pokojem. To bylo tehdy impulzivní rozhodnutí přímo na stavbě,“ vysvětluje majitelka.
Právě tento prvek se ukázal jako klíčový. „Pro mě je ale nejdůležitější něco jiného – díky otevřenému stropu se v domě neustále mění světlo. Slunce prostupuje interiérem v různých úhlech a obdobích dne i roku. Ta hra světla je pro mě úplně zásadní, baví mě ji sledovat i fotit.“
Zároveň zůstal zachovaný velkorysý prostor. „Na domě je typická velkorysost tehdejší výstavby – jen obytný prostor má přes 60 m² a v případě potřeby se z něj dá udělat i docela solidní taneční parket.“
Jak dům funguje dnes
„Oba s partnerem pracujeme ve vedoucích pozicích ve velkých korporacích, takže náš každodenní režim je poměrně intenzivní. O to víc jsme chtěli, aby dům fungoval jako klidné a přehledné zázemí, kam se dá vracet a kde všechno přirozeně plyne.“ Otevřený prostor zůstal záměrně jednoduchý. „Ten prostor funguje do velké míry sám. Necháváme ho čistý a jednoduchý, aby vyniklo světlo.“
Rekonstrukce není uzavřená. „Je to dům v procesu. Není hotový, ale postupně se proměňuje a vyvíjí spolu s námi. Další kroky jsou částečně estetické (kuchyň, koupelny), částečně praktické – například proměna garáže na plnohodnotný provozní prostor.“ Dům tak není výsledkem jedné rekonstrukce, ale postupného přizpůsobování – podle toho, jak se mění potřeby lidí, kteří v něm žijí.
Zdroj: autorský článek
Read the full article at Aktuálně.cz →
CZ