Na výstavě jsou i obrazy z vašich úplných začátků, takže je to velká retrospektiva po třiceti letech v ateliéru, že?
Spíš retrospektivní výběr. Vytáhl jsem obrazy z depozitáře, některé jsem si půjčil ze sbírek, a moc rád jsem viděl všechny takto pohromadě. Nejsem typ, který v nějaké životní etapě začne něco dělat a pak to rozvíjí celý život. Pracuji v různých cyklech, řeším různé věci, které na mě během let zapůsobí. Kurátor Radek Wohlmuth si s výstavou pohrál, a i díky němu jsem najednou uviděl, jak jsem se ve své tvorbě mnohdy opakovaně vracel ke staršímu období, a jak se to všechno opakovaně potkává a zacykluje.
Nikdy tedy nepracujete v určitém období výhradně na jednom tématu?
Spíš ne, vždy maluju to, co mě zrovna osloví, co mě zaujme, s čím rezonuju a co chci prozkoumat. Měl jsem sice dlouhou etapu, kdy jsem se zabýval brouky, a z jejich tělíček jsem vytvářel téměř abstraktní vizuální struktury. Jenže zároveň jsem celou dobu maloval také jiné věci. I tehdy vzniklo pár jiných cyklů, s portréty, rostlinami, zvířaty… Vždycky to ale bylo na hraně reality a abstrakce, to mě ohromně zajímalo, a také množství, množina. No a pak přišly knihy, a tam už jsem si pohrával s texty.
Kdysi mě hodně upoutal váš obraz Rýže, kde se realita už téměř ztrácí v abstrakci. Mám takový dojem, že přímo předcházel těm výrazně barevným strukturám z brouků, u kterých jste se naopak posunul blíž k té realitě.
Je to tak. Struktury jsem nejdřív vytvářel z různých rostlin. Studoval jsem pražskou Akademii výtvarných umění a chodil jsem malovat do botanické zahrady. Teprve potom přišly struktury živočišné, zvířecí. Jednou jsem si vyfotil za paneláky na Černém Mostě, kde jsem tenkrát bydlel, takové obyčejné křoví. Zaujalo mě kontrastem červené kůry a jasně modré oblohy. Namaloval jsem dvoumetrový obraz a přihlásil jsem ho do soutěže evropských uměleckých škol.
Z českého výběru jsem s ním postoupil do Londýna. Pozvali nás na finále a najednou mě vyhlašovali jako vítěze. Byl jsem ohromně překvapený, a až dodatečně jsem se v novinách dočetl, že mi ocenění předával šéf Turnerovy ceny. Patřilo k ní i slušné finanční ohodnocení, a tak jsem potom nemusel chodit na brigády a mohl jsem malovat. Bylo to v roce 1995, dva roky předtím, než jsem skončil akademii.
Roman Franta, Bug Book, olej na plátně, 140 × 160 cm, 2024
Kdy jste začal rostlinné struktury opouštět?
Koncem akademie. Po ní jsem sice namaloval první mandelinky, ale tehdy jsem ještě netušil, že budu jednou tak intenzivně malovat brouky. Vždycky mě na těch strukturách nejvíc zajímal právě ten efekt, kdy z dálky obraz vypadá abstraktně a zblízka je složený z konkrétních tvarů, broučích tělíček nebo fragmentů rostlin.
Namaloval jsem volně rýži a zaujalo mě, jak se mi před očima chvěje. A abych mohl dělat barevnější varianty, vybral jsem si právě brouky, kvůli jejich pestrým krovkám. Přidal jsem pak i nožičky, které tu plochu ještě víc rozrastrovaly, takže se obraz chvěl ještě víc. S tím jsem pak pracoval asi deset let. Pořád jsem zpracovával nejrůznější varianty, nikdy jsem nevěděl, jak obraz dopadne, a to pro mě byla obrovská motivace. Jakmile jsem pak začal tušit, kam to povede, jak bude obraz vypadat, přišel čas s nimi skončit.
Byla jsem proto velice překvapená, když se na vašich obrazech najednou objevily texty, spíš tedy jejich útržky.
Tahle část mojí tvorby souvisí s mými deníky. Strašně rád si na cestách i kreslím, vozím si s sebou skicáky. Kdykoli jsem tedy někam jel, sám za uměním, nebo později i jako pedagog se studenty, kreslil jsem si do deníku, vytrhával jsem ale i obrázky z katalogů na koláže, psal si k tomu všemu poznámky, co jsem viděl. Navíc mě zajímaly i citáty, takže jsem si vypisoval věty z knížek, filmů, rozhovorů. Měl jsem toho tolik, že mě jednou napadlo to zúročit v ateliéru. Začal jsem proto texty používat i do obrazů. A teď v obrazech pracuji s knížkami, což je další forma, jak se na nich dá naložit s textem.
Používáte kresby ve skicáku jako předlohu pro obraz?
To ne, já ani nekreslím moc hezky, jsou to spíš expresivní kresby. Večer si sednu někam na kávu nebo víno a zaznamenávám si, co jsem viděl. Architekturu, muzeum, ale jenom to, co si pamatuju. Nemám snahu, aby to bylo realistické, pro mě je to vzpomínka. Nápady na obrazy ke mně přicházejí spíš v ateliéru a odvíjejí se od toho, na čem zrovna pracuju – z těch obrazů jdou prostě další motivy a náměty.
Roman Franta, Blue Bugs, oil on canvas 120 × 160 cm, 2024
Kromě velkých maleb se u vás člověk může setkat i s drobnějšími grafikami. Ale těmi se zabýváte spíš méně, že?
Jen občas, to je hodně okrajová věc. Většinou dělám litografii, ta je dobrodružná, hlavně barevná, takže to mám propojené s obrazy. Většinou to ale přijde, až když mě k tomu vyzve nějaká galerie. Sám radši maluju. Spontánní malba a výsledek, který vidím hned, mě baví mnohem víc než když musím čekat celý týden, až vypadne hotový tisk.
Co si mám u vás představit pod slovy spontánní malba? Znamená to, že malujete rovnou na čisté plátno, bez předchoz…
Read the full article at Novinky.cz →
CZ